Ned Flanders v jednom díle Simpsonových utrousil památnou větu: „Obývám ten zbytečný pruh země mezi New Yorkem a Kalifornií, kterému se říká Amerika.“ Je to vtipné, protože je to tak trochu pravda. Jenže i v téhle obří „zemi nikoho“, kterou elity z obou pobřeží většinou sledují jen z okénka letadla, můžete mít ještě mnohem větší smůlu na startovní čáru. Třeba když se narodíte v okrese Lee County na samém chvostu jihozápadní Virginie. V obytném přívěsu, bez táty, matce závislé na všem možném a přesně v momentě, kdy se tímhle zapomenutým koutem světa začne valit ničivá vlna opioidové krize.
Přesně do takových kulis zasadila americká spisovatelka Barbara Kingsolver svůj román Demon Copperhead, za který před časem získala Pulitzerovu cenu i britskou Women's Prize for Fiction. Autorka se dopustila drzého a odvážného kousku: vzala kostru viktoriánského románu David Copperfield od Charlese Dickense a přepsala ji do rurálního Appalačska na přelomu tisíciletí. Jen s tím rozdílem, že místo londýnských sirotčinců a sazí průmyslové revoluce tu máme děti, které třídí u benzinky za pár drobných na ruku odpadky přivezené na korbách otlučených pickupů. Kde se kvůli vytržení zubu kempuje několik dní ve frontě před mobilní charitativní klinikou a kde jediným společenským náboženstvím zůstává páteční středoškolský fotbal. Ruku na srdce: okres Most vypadá proti okresu Lee jako luxusní rezidenční čtvrť u Ženevského jezera.
To, co z knihy dělá mimořádný zážitek, je její dokumentární neúprosnost. Kingsolver nekáže z newyorského mrakodrapu – sama v jižním Appalačsku žije na rodinné farmě a ví přesně, jaký je tamní život. Její kniha je mrazivou zprávou o tom, jak farmaceutické korporace a bezohlední lékaři cíleně zaplavili zranitelný region legálními vysoce návykovými léky na bolest. Ze zraněných horníků a obyčejných lidí udělali během pár měsíců lidské trosky a pěstounský systém proměnili v bezvýchodný kolovrátek na dotace a zanedbávání. Hrdinové si nenesou jen rodinná traumata a batoh dětských zranění; stojí proti nim cynická mašinérie, proti níž jednotlivec v podstatě nemá šanci.
A přesto – a to je na celé knize nejsilnější – nejde o laciné sociální porno. Pod nánosem špíny a bezmoci tepe neobyčejně silný vztah k domovu a hluboká lokální sounáležitost. Místní lidé moc dobře vědí, že se jim zbytek Ameriky posmívá jako zaostalým „redneckům“, ale své kopce milují, drží při sobě a i v těch nejtemnějších koutech v sobě živí nezdolnou a někdy iracionální naději na lepší život. Demon je vysoký kluk s měděnými vlasy a ostrým jazykem, který dostává od osudu jednu ránu za druhou, ale jeho vůle přežít má až heroické rozměry.
„Kde začíná cesta do záhuby? Prej právě v tom je smysl všeho tohohle sepisování. Přijít na kloub nějakýmu rozhodnutí, co jste udělali. Nebo co někdo udělal za vás.“
Při čtení se mi mimoděk vracel Stehlík od Donny Tartt. Taky velký příběh dospívání, taky náhlá ztráta matky, sirotčí bloudění a drogové propady. Jenže zatímco Donna Tartt píše vycizelovaným, salonním a literárně aristokratickým stylem, Kingsolver se snaží o syrovou realitu. Demon Copperhead působí podstatně uvěřitelněji a otevírá dveře do Ameriky, kterou my v Evropě – odkojení Hollywoodem, Netflixem a technologickými zázraky ze Silicon Valley – většinou vůbec nevidíme.
Abych ale jen nechválil: forma mi nesedla stoprocentně. Kingsolver píše syrovým, hovorovým jazykem, který má působit jako skutečný hlas dospívajícího kluka. Místy na mě ale působil trochu uměle a literárně vykonstruovaně. Možná za to může překlad, možná originál. Každopádně jsem občas víc vnímal autora za postavou než samotnou postavu.
I s touhle výhradou je to ale kniha, kterou byste si měli přečíst. Žijeme ve světě posedlém efektivitou, sociálními bublinami a digitálním optimismem. Demon Copperhead je skvělá facka realitou: připomíná nám, jak snadno může společnost odepsat celé generace vlastních lidí a že největší lidské hrdinství občas nespočívá v tom dobýt svět, ale v tom nenechat se jím úplně zlomit.