Jsou historická období, o kterých máme pocit, že je tak trochu známe, i když jsme v nich pochopitelně nikdy nebyli. Výmarská republika je přesně takový případ. Stačí říct „dvacátá léta v Německu“ a v hlavě se okamžitě rozsvítí černobílý film: jazz, krátké sukně, bubikopf, Bauhaus, tančírny. A někde v rohu už nervózně přešlapuje budoucnost s knírkem.

Právě tenhle trochu nebezpečně uhlazený obrázek se Harald Jähner v knize Závrať pokouší rozebrat. A daří se mu to hlavně proto, že nepíše další školní dějepis o tom, co se v letech 1918 až 1933 stalo. Zajímá ho především něco mnohem těžšího: jaké to tehdy bylo žít.

Jähner je zkušený novinář a někdejší šéf kulturní rubriky Berliner Zeitung, takže má přirozený cit pro detail, atmosféru a společenské signály. Jeho předchozí kniha Wolfszeit získala v roce 2019 Cenu knižního veletrhu v Lipsku v kategorii literatury faktu a Závrať se po vydání stala bestsellerem. Německá kritika přitom opakovaně oceňovala právě jeho schopnost psát historii téměř jako živý obraz společnosti.

A živý obraz to opravdu je. Místo aby autor jen odškrtával události a vlády, vezme čtenáře do nočního Berlína. Do jazzových podniků, tanečních sálů a ulic, kde se potkávají lidé z různých společenských vrstev. Zajímá ho, co lidé jedli, jak se bavili, jak se oblékali, jak trávili volný čas a čím začínali být posedlí.

Najednou je z historie něco podobného jako procházení cizího Instagramu. Jen místo influencerů sledujeme lidi, kteří před sto lety objevili kouzlo automobilu, sportu, turistiky, filmu nebo nočního života. A také nové lidské tělo: zdravé, opálené, sportující, krásné. Touha být fit tedy rozhodně nevznikla s prvními fitness aplikacemi a chytrými hodinkami.

Velmi působivá je kapitola o ženách. Výmarská republika pro ně znamenala výrazný společenský průlom. Vstupovaly do zaměstnání, měnily svůj vzhled, chování i představy o vlastní roli. Krátký účes bubikopf nebyl jen módní účes. Byl to svého druhu veřejný manifest: starý svět už mě nebaví. Literatura, film i reklama tenhle nový typ ženy okamžitě zachytily.

A právě tady je Jähner nejsilnější. Nesnaží se z minulosti dělat muzeum. Ukazuje ji jako dobu, ve které lidé podobně jako dnes zápasili s tím, co přináší rychlá společenská změna. Jen tehdy místo sociálních sítí existovalo rádio, kino, automobil a masový tisk. Technologie se změnily, lidská fascinace novostí nikoli.

Zábavné přitom není všechno. Nad celou knihou visí něco, co čtenář samozřejmě ví od první stránky: tenhle večírek nebude trvat věčně.

Jähner velmi dobře zachycuje i ekonomickou stránku příběhu. Hyperinflace není podávána jako abstraktní údaj o počtu nul, ale jako absurdní každodennost. Peníze už člověk skoro nepočítá, spíš je váží. Něco, co ještě ráno stálo určitou částku, může být večer dražší. Ekonomika se přestává chovat jako systém a začíná připomínat pokažený algoritmus. V beletristické podobě to vynikajícím způsobem popisuje Remarque v Černém obelisku.

Stejně tak politiku. Autor samozřejmě nemůže obejít poválečnou nestabilitu, střety radikálů, ekonomické krize ani postupný rozklad republiky. Ale politika tu není jediným hlavním hrdinou. Spíš je to zvuk v pozadí. Něco, co slyšíte, i když zrovna tancujete.

A pak je tu ten stín. Čtenář ho zná od začátku a postupně se zvětšuje. Jeden muž z Rakouska, který se nejdřív může zdát jako jedna z mnoha postav téhle rozvrácené doby, nakonec přepíše pravidla celé hry. Na knize je právě tohle možná nejděsivější: lidé tehdy netušili, že žijí v předělu dějin. Stejně jako to obvykle netušíme my.

Jähner se ostatně podobných paralel s přítomností úplně neštítí. V rozhovoru pro Die Zeit sám mluvil o tom, že nás ke čtení Výmarské republiky přivádějí i otázky současnosti. Zároveň ale upozorňuje, že tehdejší společnost nebyla jednoduše rozdělena na dvě nesmiřitelné poloviny. Zajímavé byly právě prostřední vrstvy, každodenní život a prostor mezi „zlatými dvacátými“ a obrazem republiky odsouzené k zániku.

Abych jen nechválil: české vydání by si zasloužilo lepší redakční péči. Samotný překlad je podle mě v pořádku, ale přepisy a místy dokonce chybějící slova působí rušivě. U knihy, která stojí tolik na detailu, rytmu a barvitosti, je to škoda. Čtenář pak na chvíli nevnímá Berlín roku 1925, ale bohužel českou sazbu roku 2026.

Přesto je Závrať skvělá kniha pro každého, koho zajímá architektura, umění, film nebo prostě to, jak lidé skutečně žili v době, kterou známe především z učebnic. Jähner historii nesuší, ale znovu ji naplní lidmi, kteří se chtěli bavit, zamilovat, sportovat, pracovat, něco nového vyzkoušet a být o něco svobodnější než jejich rodiče.

A možná právě proto působí kniha tak současně. Každá společnost má totiž svůj pocit, že právě teď začíná něco nového. Výmarská republika ho měla také. Říkala tomu budoucnost.

A pak přišla historie a vypnula hudbu.