Vydat se mimo vlastní čtenářské teritorium bývá osvěžující, zvlášť když člověk překročí hned dvě hranice najednou – žánrovou i kulturní. Román Problém tří těles čínského spisovatele Liou Cch’-sina není jen celosvětově proslulou sci-fi o prvním kontaktu lidstva s mimozemskou civilizací. Je to především fascinující ukázka toho, jak odlišně lze přemýšlet o řádu světa, o dějinách i o hodnotě jednotlivce.

Celá kniha vyrůstá z klasické úlohy nebeské mechaniky, která jí dala název. Už v roce 1687 Isaac Newton ukázal, že pokud na sebe ve vesmíru gravitačně působí pouze dvě tělesa, například Slunce a Země, jejich pohyb lze popsat přesným analytickým vzorcem. Dráhy tvoří úhledné kuželosečky – elipsy, paraboly či hyperboly – a polohu obou těles dokážeme spočítat pro libovolný okamžik v minulosti i budoucnosti. Vesmír v tomto dvojčlenném modelu připomíná dokonale předvídatelný hodinový stroj. Jakmile však do systému přidáte třetí těleso o srovnatelné hmotnosti, idyla končí. Každé z těles začne působit na zbylá dvě, rovnice se provážou tak nelineárním způsobem, že obecné řešení v uzavřeném tvaru přestává existovat, a ze zhroucené představy vypočitatelného kosmu se rodí moderní teorie chaosu. Neexistuje žádný vzorec, do něhož byste dosadili počáteční polohy, rychlosti a čas t, aby vám na konci vypadla přesná budoucnost.

Liou Cch’-sin z této fyzikální slepé uličky vystavěl ústřední metaforu románu. O to zvláštnější je pozorovat, co se v jeho podání děje s lidmi. Zatímco vesmír v knize podléhá nepředvídatelnému chaosu, lidská společnost tu naopak připomíná neosobní mechanismus. Právě tady naráží čtenář odkojený západní literaturou na nejhlubší kulturní propast. Tam, kde evropský nebo americký román staví na individualismu, vnitřním rozporu a vědomé oběti osamělého hrdiny, čínská tradice vychází z kolektivistického pojetí. Oběť v Problému tří těles není niterným morálním dramatem, ale spíše byrokratickým procesem a chladným obětováním mas.

„Civilizaci č. 141 pohltily plameny. Než zanikla, dospěla do období dynastie Východní Chan. Semínko civilizace přetrvalo. Opět vzklíčí a poroste v nepředvídatelném světě tří těles. Všichni se můžete znovu přihlásit a zkusit další dobrodružství.“

Dokonalým obrazem této mentality je jedna z nejikoničtějších scén knihy: sestrojení lidského počítače. Třicet milionů vojáků v něm na povel zvedá praporky, čímž simuluje binární nuly a jedničky v obřím procesoru. Je to obraz zároveň velkolepý i mrazivý. Člověk v něm ztrácí tvář a stává se pouhou součástkou výpočetního stroje.

Tato zkušenost ovšem v románu nevzniká ve vzduchoprázdnu. Příběh má kořeny v čínské kulturní revoluci a totalitní diktatura mu dodává temný, zcela zásadní rozměr. První kontakt s mimozemskou civilizací tu totiž nezačíná vědeckým optimismem ani touhou po poznání, nýbrž naprostou ztrátou důvěry v lidstvo. Když fanatický dav v úvodu knihy veřejně ubíjí vědce za to, že odmítají popřít zákony fyziky, vyvstává znepokojivá otázka: zaslouží si takový živočišný druh vůbec přežít, nebo potřebuje zásah zvenčí?

Právě všudypřítomný kolektivismus a dědictví diktatury zřejmě vysvětlují i největší slabinu – nebo přinejmenším nejpodivnější rys – celé knihy. Většina postav, z nichž převážnou část tvoří špičkoví vědci, působí až laboratorně sterilně. Jsou ploché, jednají jakoby bez emocí a čtenář má často problém vůbec rozklíčovat jejich vnitřní motivaci. Těžko říct, nakolik jde o autorův záměr podřídit psychologii velkým myšlenkám a nakolik o kulturně odlišné pojetí literární postavy, která tu nemá být plnokrevným charakterem, ale nositelem funkce. Výsledkem je nicméně zvláštní chlad: sledujete lidi tváří v tvář zániku všeho, v co věřili, a přitom máte pocit, že čtete protokol o průběhu experimentu.

Z této emoční pustiny vyčnívá jediná, o to výraznější výjimka: detektiv Š’ Čchiang, přezdívaný Ta Š’. Hrubý, vysloužilý policista s pivním břichem, který neustále kouří, nasává a chová se jako slon v porcelánu, působí mezi deprimovanými intelektuály jako zjevení z jiného světa. Zatímco elitní fyzici se hroutí pod tíhou zjištění, že vesmír nedává smysl, Ta Š’ si zachovává selský rozum. Nehroutí se, uvažuje realisticky a s plebejským nadhledem nachází praktická řešení tam, kde teorie selhává.

V tom spočívá nejdůmyslnější, byť možná nechtěná pointa Problému tří těles. Liou Cch’-sin napsal nesmírně originální román o tom, jak jediné přidané těleso rozvrátí každou úhlednou rovnici. A v jeho vlastním, chladně rýsovaném světě kolektivních mas a sterilních vědců se tímto nepředvídatelným třetím tělesem stává právě obtloustlý policajt s cigaretou v koutku. Už kvůli střetu těchto dvou světů – kosmické abstrakce a přízemní lidské nezdolnosti – stojí za to pustit se i do zbývajících dvou dílů trilogie.