Každý máme nějaké čtenářské dluhy. Některé jsou tak velké, že se za ně trochu stydíme, ale zároveň doufáme, že se na ně nikdy nepřijde. Můj případ s Osudy dobrého vojáka Švejka byl přesně takový. Knihu ve dvou svazcích s Ladovými ilustracemi si pamatuju z dědovy knihovny. Jenže zatímco Švejk putoval po rakousko-uherských hospodách, policejních ředitelstvích a nakonec i směrem na frontu, já se mu úspěšně vyhýbal. Až nové vydání nakladatelství Host mě přimělo tenhle rest konečně napravit.
První překvapení se dostavilo téměř okamžitě. Pokud člověk zná Švejka především z filmového zpracování s Rudolfem Hrušínským, čeká ho docela šok. Knižní předloha je mnohem krutější, cyničtější a absurdnější. Humor tu není jen laskavým českým způsobem, jak se vypořádat s nepřízní osudu. Je to spíš humor člověka, který už dávno pochopil, že svět je absurdní, a rozhodl se, že se mu nebude zbytečně bránit. Haškův Švejk je navíc mnohem méně roztomilý a jeho historky mají občas tak temnou pointu, že by se za ně nemusel stydět ani Franz Kafka.
Haškův styl je živelný, neuhlazený a místy až záměrně nedbalý. Věty se rozbíhají do všemožných stran, příběhy se vrství, odbočky plodí další odbočky a germanismy připomínají, že se pohybujeme ve světě, kde se čeština musela vypořádat s úřední němčinou. Někdy to působí, jako by autor prostě seděl v hospodě, vyprávěl jeden příběh za druhým a někdo se ho pokoušel zapisovat. Jenže v té zdánlivé neuspořádanosti je překvapivá síla. Hašek vytváří svět, který je tak živý, až má čtenář pocit, že by mohl kdykoliv vstoupit do nejbližší hospody a potkat tam některou z postav.
Nejzajímavější na Švejkovi je ale něco jiného. Hašek nám totiž o jeho vnitřním světě neprozrazuje prakticky nic. Chybí vnitřní monology, psychologické rozbory i náznaky toho, co si Švejk skutečně myslí. Čtenář je odkázán na jeho slova a činy a musí si sám rozhodnout, jestli je Švejk opravdu takový idiot, jak o něm všichni tvrdí, nebo naopak geniální sabotér, který dokonale ovládl umění přežít v systému, jenž je sám o sobě absurdní.
Odpověď podle mě není ani jednoznačná, ani zvlášť důležitá. Čím déle jsem Švejka četl, tím víc mi připomínal zenového mistra. Člověka, který se osvobodil od ega, ambicí, nenávisti i potřeby cokoliv dokazovat. Švejk se baví s každým, ať už jde o opilého feldkuráta, sadistického nadřízeného nebo náhodného spolucestujícího. Není v něm patrná zášť ani vůči lidem, kteří ho šikanují, ponižují nebo posílají do nebezpečných situací. Zatímco ostatní kolem něj řeší čest, vlastenectví, vojenskou disciplínu a velké dějiny, Švejk má mnohem přízemnější priority. Pivo, guláš, spánek a pokud možno žádné zbytečné komplikace.
Jeho zenová vyrovnanost přitom není žádná vznešená filozofická póza. Švejk prostě nemá potřebu brát svět vážně. A už vůbec ne sebe sama. Když dostane rozkaz, splní ho s takovou doslovností, že tím přivede k šílenství každého, kdo ho vydal. Když se ocitne v absurdní situaci, nezačne se ptát po jejím smyslu, ale přizpůsobí se jí a přidá nějakou historku o známém z Vinohrad nebo Karlína. Tyto příběhy zpravidla končí smrtí, neštěstím nebo tím, že se jejich hrdina dostane na dlouhá léta do vězení. Švejk je vypráví s takovou samozřejmostí, jako by šlo o běžné provozní komplikace.
Právě tady se ukazuje skutečná hrůza světa, který Hašek popisuje. Švejk je sice komická postava, ale jeho okolí je tragické. Miliony lidí jsou posílány na smrt ve jménu velkých idejí, vlastenectví, císaře a vojenské cti. Všechno má svůj řád, předpisy, formuláře a nadřízené, kteří přesně vědí, co mají dělat, přestože většinou netuší vůbec nic. Důstojníci jsou až na výjimky karikaturami sebe sama. Čím vyšší hodnost, tím větší pravděpodobnost, že se setkáme s nekompetentním žvanilem, alkoholikem nebo ideálně s obojím současně. Výjimky, jako jsou nadporučík Lukáš nebo feldkurát Katz, jsou o to zajímavější, že se v nich alespoň občas objeví něco lidského.
Je to jednoznačně protiválečný román, ale Hašek nepotřebuje žádné patetické scény, umírající hrdiny ani dlouhé úvahy o nesmyslnosti války. Stačí mu ukázat každodenní fungování vojenského aparátu. Jeho absurdita je sama o sobě dostatečně výmluvná. Válka tu není velkým dramatem národů, ale především obrovským administrativním nedorozuměním, v němž se lidské životy mění na položky v účetních knihách. A když se něco pokazí, je třeba vyplnit správný formulář.
V tomhle ohledu se přímo nabízí paralela s Kafkou. Také jeho hrdinové se střetávají s neproniknutelnou byrokratickou mašinérií, jejíž pravidla jsou nepochopitelná a jejíž autorita je prakticky neomezená. Jenže zatímco Josefa K. v Procesu systém postupně semele a přivede k existenciálnímu děsu, Josef Švejk jako by si jeho existence ani nevšiml. Kafka popisuje člověka, který se zoufale snaží pochopit pravidla hry, zatímco Švejk je člověk, který ji prostě nehraje. Tam, kde Kafka nachází úzkost, Hašek nachází hospodskou historku. A tam, kde Josef K. hledá smysl, Švejk hledá nejbližší výčep.
„Švejk lezl vážně do svého vagonu. Měl sám před sebou úctu. To se každý den nestane, aby provedl něco tak hrozného, že se nikdy nesmí dozvědít, co to bylo.“
Možná právě proto je Švejk tak těžko zařaditelnou postavou. Byl opakovaně interpretován jako symbol české národní povahy, proletářský hrdina, anarchista, oportunista i představitel lidového odporu vůči autoritám. Literární kritika se o něj přela už od dvacátých let minulého století. Jenže každá z těchto interpretací zachycuje pouze jednu jeho tvář. Švejk totiž není žádným ideologickým manifestem. Stojí mimo politiku, mimo velké ideály a nakonec i mimo potřebu mít pravdu. Jeho největší vzpourou je možná právě to, že se odmítá nechat vtáhnout do světa, který všichni ostatní považují za naprosto normální.
A co nám tento hrdina může říct dnes, více než sto let po vzniku románu? Žijeme ve světě, který se sice od Rakouska-Uherska v mnohém změnil, ale byrokracie, institucionální absurdita a lidská posedlost mocí rozhodně nezmizely. Jen se k nim přidaly nové technologie, digitální formuláře a algoritmy, které sice slibují efektivitu, ale občas dokážou člověka přivést do podobně bezvýchodných situací jako rakousko-uherské úřady. Možná by Švejk dokázal i dnes s úsměvem vyplnit všechna povinná pole, třikrát se odhlásit a znovu přihlásit a nakonec si jít dát pivo.
Jeho životní filozofie má přitom blízko k některým myšlenkám východní filozofie. Neznamená to, že by Švejk byl nějakým českým Lao-c’, ale jeho schopnost přijímat svět takový, jaký je, a nepodléhat zbytečným ambicím má k taoistickému principu nezasahování docela blízko. Švejk se nesnaží svět napravovat, protože ví, že by to stejně nemělo smysl. Neznamená to nutně rezignaci. Spíš odmítnutí plýtvat životní energií na věci, které nemůže ovlivnit. Jeho štěstí spočívá v malých radostech a schopnosti nenechat si je vzít.
Jistě, takový přístup má i své limity. Kdyby se jím řídili úplně všichni, patrně bychom stále žili v Rakousku-Uhersku a některé věci by se nikdy nezměnily. Ale možná právě v tom je Haškův humor tak osvobozující. Připomíná nám, že ne každá bitva stojí za to, abychom ji vedli, ne každý rozkaz si zaslouží vážnou pozornost a ne každá instituce má automaticky pravdu jen proto, že má razítko.
Haškova nespoutanost má i svou odvrácenou stranu. Román je místy rozvláčný, některé historky se opakují a proud vyprávění občas připomíná řeku, která se odmítá vlévat do moře. Ne každá odbočka je stejně zábavná a ne každý čtenář bude ochoten absolvovat stovky stran podobného vyprávěcího maratonu. Jenže právě v tom je také kus kouzla. Švejk není román, který by se nechal snadno zkrotit literárními pravidly. Jeho nedokončenost je navíc připomínkou, že Hašek svůj příběh nestihl uzavřít. Zůstává tak trochu jako svět, který se pořád ještě někam ubírá, a my jen nevíme kam.
Nové vydání nakladatelství Host je v tomto směru mimořádně povedené. Pečlivě připravený text, rozsáhlé vysvětlivky a analytický komentář Jiřího Holého pomáhají čtenáři zorientovat se v dobových reáliích, vojenské terminologii, místopisu i Haškově osobitém jazyce. Vysvětlivky nejsou jen akademickým doplňkem, ale praktickým průvodcem světem, který už dnes není samozřejmý. O to víc potěší, že nové vydání zohledňuje i nově objevený rukopis části románu. Je to zkrátka kniha, která si zaslouží nejen číst, ale i pořádně vydat.
Číst Švejka dnes znamená především uvědomit si, jak snadno se lidé nechají vtáhnout do mechanismů, jejichž smysl už dávno přestali zpochybňovat. Hašek nám nabízí alternativu, která je zároveň směšná i překvapivě přitažlivá. Nemusíme být hrdinové, nemusíme mít velké cíle a nemusíme se účastnit každého zápasu, který nám někdo předloží. Někdy stačí zachovat si zdravý rozum, trochu laskavosti a vědomí, že na světě jsou důležitější věci než kariéra, ideologie nebo vojenská čest.